Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. kapitola - Dobrá manželka

23. 5. 2011

Ahoj :) Já vím, že jsem vám tuhle kapitolu slibovala už minulý nebo dokonce předminulý týden, ale mezitím jsem našla beta-readera, a tak jsem si řekla, že ho už využiju pro tuhle kapitolu. Takže tímto moc děkuju Kalynce za beta-read.

Tak a teď už vás nechám číst. Jinak další kapitolu přidám někdy před půlkou června, čeká mě teď zkouškový a i když už mám za sebou dvě zkoušky pořád mě jich čeká dalších pět, takže rozhodně nebudu mít čas na psaní, ale ještě mám v záloze jednu kapitolu, takže jí určitě přidám :)

Mějte se krásně :) Vaše Naiad

 

Beta-reader: Kalynka

 

Hermiona seděla za svým stolem a v ruce držela brk. Má mu vůbec napsat? Věděla, že jí moc nepomůže, ale pokud ji nějak ujistí, že to není tak zlé, jak si sama myslí, bude se cítit líp. Jenže co by mu měla vlastně napsat? Dlouho se neviděli a Levandule rozhodně nebude ráda, že se sejdou. Ani se jí nedivila.

A pak ji to napadlo. Půjde za Jean-Paulem a navrhne mu, že by třeba pro první a druhé ročníky mohla zařídit přednášku s jedním z válečných hrdinů. Jednak to pomůže studentům a na druhou stranu to Rona stoprocentně potěší. Usmála se, byl rád středem pozornosti.

Odložila brk a kvapně se zvedla. Jediné, co jí bránilo k Jean-Paulovi jít, bylo jejich poslední setkání, kdy se před ním zhroutila. Sice se už mezitím viděli, ale neměli možnost se spolu bavit víc. To spíš ona nechtěla, ačkoli on, na rozdíl od ní, se s ní snažil navázat rozhovor během zahajovací hostiny.

Chvíli se rozmýšlela, jestli za ním má jít, nebo jestli má raději vymyslet nějaký jiný důvod, proč se sejít se svým bývalým manželem. Ne, tohle Levanduli určitě tolik nenaštve. Přeci se nic nestane, když ho potom pozve na šálek čaje. O tom se jeho žena nemusí nic dozvědět.

 

Když stála před Jean-Paulovým kabinetem – už se přesvědčila, že teď žádnou hodinu nemá, učebna Obrany proti černé magii byla zamčená –, znovu se začala přemlouvat k jinému důvodu, proč k sobě Rona pozvat. Ne, stejně si s Jean-Paulem musí promluvit. Rázně, možná až moc rázně, zaklepala.

Odezva byla okamžitá. Profesor rychle otevřel a překvapeně se na ni zahleděl. „Stalo se něco?“

„Ne, buďte v klidu. Všechno je v pořádku,“ ujistila ho a trochu jí zrůžověly tváře. Ne, snad proto, že Jean-Paul vypadal skutečně dobře, na to už si poslední dobou zvykla, ale proto, že ho možná svým bušením vylekala. To rozhodně neměla v plánu.

„Chcete jít dál?“

„Ráda,“ usmála se a proklouzla dveřmi do jeho kabinetu.

Naposledy tu byla, když tahle místnost patřila jeho předchůdkyni. Ani jí moc nepřekvapilo, když fialová barva a různé serepetičky vystřídal strohý mužský styl. Najednou si tu připadala příjemněji. Ne tak příjemně, když tu za jejích studií pobýval Lupin, ale určitě líp, než když tu byla profesorka Arawnová.

„Dáte si čaj nebo něco jiného?“ zeptal se potom, co jí ukázal, kam si má sednout.

„Nezdržím se, nemusíte nic dělat.“

„Skřítkové to budou mít raz dva.“

Zašklebila se. Trochu se jí dotklo, že nevěděl, jaký má k domácím skřítkův vztah. I když za poslední rok dva se její postoj pomalu měnil. Ale přeci jenom, čaj si dokáže uvařit každý sám.

Jean-Paul přivolal malou skřítku, které přikázal, aby mu donesla kávu. Bylo to trochu proti její vůli, ale její kolega ji svým pohledem donutil, aby si požádala o šálek černého čaje.

„Tak,“ řekl Jean-Paul, když se konečně s hrnkem kafe posadil za svůj stůl, „co máte na srdci? Pochybuji, že jste si přišla jen popovídat.“

Hermiona si srkla horkého čaje s mlékem a přikývla. „Vlastně jsem vám přišla nabídnout, jestli byste nechtěl pro své studenty nějakou přednášku s jedním z válečných hrdinů. Napadlo mě, že by to mohlo oživit výuku. Vím, že školní rok teprve začal, ale proč mladším žákům nevysvětlit něco málo z naší minulosti?“

Díval se na ni přes okraj hrnku, který držel oběma rukama. „Tím nabízíte sebe? Rád vás na své hodině uvidím.“ Oslnivě se usmál.

„Ne, myslela jsem někoho ze svých přátel. Třeba Rona Weasleyho. Je to nejlepší kamarád Harryho Pottera.“

„Vy byste nechtěla? Taky jste jedna z nejlepších přátel monsieur Pottera.“

„Nebojte, jednou se na vaši hodinu určitě podívám, vlastně mě o to Minerva už požádala. Ale určitě vám do hodiny nijak zasahovat nebudu, jen se budu dívat.“

„Nejsem si jist, jestli se budu moct soustředit, když tam budete.“  Zadíval se jí do očí a ona díky tomu, co řekl, a jak se na ni díval, zčervenala.

Musela trochu zatřepat hlavou. „A co ten Ron?“ zeptala se.

„Pokud je to vaše přání?“ Nebyla si jistá, jestli to byla otázka nebo jen holé konstatování, a proto raději přikývla.

„Myslím, že mu to prospěje.“

„A co za to?“ zeptal se, opřel se lokty o stůl a rukama si podepřel hlavu.

Překvapeně zamrkala. „Co za to?“ zopakovala.

„Jsem si jistý, že normálně se něco takové moc nedělá. Alespoň já na škole neměl žádné nedobrovolné přednášky o historii nějaké války.“

Nebyla si jistá, co by měla teď udělat, a tak se na něj jen zmateně dívala. Nakonec se přeci jen zeptala: „A co byste za to chtěl?“

Spokojeně se usmál. „Co si někdy zajít na skleničku?“

„Jsem vdaná,“ namítla okamžitě.

Jean-Paul protočil oči. „Jistě, toho jsem si vědom,“ řekl trochu hořce, „ale měl jsem spíš na mysli něco přátelského, ne schůzku. A jestli si dobře vzpomínám a nejsem slepý, váš vztah s manželem není zrovna dokonalý.“

„Dobře,“ souhlasila a dělala, že poslední větu přeslechla.

 

OoOoOoOoO

 

Hermiona se opírala o zeď před učebnou Obrany proti černé magii a usmívala se. Ronův nadšený hlas se nesl až k ní. „… Všichni jsme si mysleli, že Voldemort Harryho zabil. A pak Neville Longbottom, váš profesor Bylinkářství, který se ani tak nechtěl vzdát, vytáhl Godrikův meč a usekl hlavu Voldemortova hada…“

Líbilo se jí, že Ron studentům říká i něco, proč by si měli vážit jednoho ze svých profesorů. Trochu zadoufala, že řekl něco hezkého i o Severusovi.

Podívala se na hodinky, za pět minut měla přednáška skončit, přesto Ron zdaleka nebyl ve svém příběhu u konce. Možná ten zbytek zkrátí, napadlo ji.

Pět minut díky Ronovu vyprávění uběhlo jakoby nic. Nemohla uvěřit, že už je to tak dávno. Studenti prvních ročníků vycházeli z učebny nadšení a když ji zahlédli, vesele ji pozdravili. Usmála se. Nikdy ji nenapadlo, že by byl Ron tak dobrý řečník. Jako poslední odcházel právě její bývalý manžel a Jean-Paul.

„Bylo to vskutku zajímavé. Rád jsem vás poznal, Rone,“ podával mu profesor Obrany ruku.

„Já vás taky,“ oplatil mu Ron a konečně zaregistroval Hermionu. „Á, Mio, jak dlouho tady jsi?“ zeptal se a šel se se svou kamarádkou přivítat.

„Jen pár minut,“ odpověděla a vtiskla mu letmý polibek na tvář.

„Měla jsi přijít. Bylo to úžasný!“

„Slyšela jsem. Opravdu jsi byl jedinečný. Ani já bych to neřekla lépe.“

„Nepodceňujte se, Hermiono,“ vložil se do rozhovoru Jean-Paul.

„Jo, má pravdu, rozhodně bys byla lepší.“

„Děkuju,“ řekla oběma, ale potom se raději podívala zase na Rona. „Tak co, nechceš zajít ke mně? Mohli bychom si trochu popovídat, než odejdeš. Dlouho jsme se neviděli.“

„Jasně,“ usmál se a objal ji kolem ramen. „Tak se mějte, profesore!“ řekl ještě Jean-Paulovi a začal Hermionu vést směrem k jejímu kabinetu.

„Au revoir,“ rozloučil se, ale ještě je nechtěl nechat odejít. „A, Hermiono, ten dnešek platí?“

Hermiona si nevšímala Ronova zkoumavého pohledu a donutila se do úsměvu. „Samozřejmě.“

 

„Tak co se děje?“ zeptal se Ron, když se za nimi zavřely dveře do Hermionina kabinetu.

„Co by se mělo dít?“ zeptala se překvapeně. Ale v duchu byla v šoku z jeho prozíravosti.

Ron se posadil do křesla před jejím stolem a ušklíbl se. „Mio, možná už se tolik nevídáme, ale to je úplně jedno. Znám tě jako své boty. I když…“ na chvíli se zamyslel, „nikdy by mě nenapadlo, že bys mohla skončit se Snapem. Takže co se děje? A co to mělo znamenat s tím Frantíkem?“

„Rychle jsi mě prokoukl,“ řekla trochu překvapeně. „A není to žádný Frantík, jmenuje se Jean-Paul.“

„U Merlinových vousů, ty s ním něco máš!“ vyhrkl a u toho prudce vstal.

„Samozřejmě, že ne,“ řekla pohoršeně. „Jak tě to vůbec mohlo napadnout?“

Suše se zasmál a sedl si zase zpátky. „Jak mě to mohlo napadnout? Děláš si ze mě srandu? Tak se na něj pořádně podívej, je jak vystřiženej z plakátu. Na obálce Týdeníku čarodějek by se skvěle vyjímal. A co mělo znamenat to: ,A, Hermiono, ten dnešek platí?‘? Co jsem si podle tebe měl myslet?“

„Ale já s ním vážně nic nemám,“ bránila se. „Jen jsem mu slíbila, že si spolu dáme šálek čaje a popovídáme si. Chtěl po mně nějaké rady.“ Trochu lhala, ale věděla, že kdyby mu řekla pravdu, určitě by jí moc nevěřil.

„A Snape to ví?“ zeptal se zvědavě.

„Ne,“ přiznala. „Nebavíme se spolu.“

„Ale, trable v ráji?“

Naštvaně přimhouřila oči. „Prostě jsme se pohádali,“ řekla skrz sevřené zuby.

„Nebudu se ptát proč, protože předpokládám, že mi to stejně neřekneš. Ale chci se zeptat, o čem sis se mnou chtěla popovídat?“

Chvíli mlčela a přemýšlela, jak svou otázku zformulovat. „Jsem skutečně tak hrozná manželka?“ Sklopila hlavu.

„Samozřejmě, že ne. Jsi dobrá manželka,“ odpověděl jí rychle, protože byl překvapený, co se to před ním děje. Vstal a šel ji obejmout. Až teď to vypadalo, že se nad tím skutečně zamyslel. „Jak tě to vůbec napadlo?“

Hermioně se začaly do očí hrnout slzy. Posmrkla. „Vždyť jsme se po pár letech rozvedli. A moje manželství se Severusem jde taky do kytek. Jak mě to asi mohlo napadnout?“ Ironie z její poslední otázky přímo tekla.

Ron ji stiskl ještě silněji. „V životě by mě nenapadlo, že tě něco podobnýho bude trápit. Vždyť jsi skoro dokonalá. Jestli se ve vašem vztahu něco děje, je to určitě Snapeova vina. Co udělal? Mám za ním jít?“

„Ale prosím tě,“ zasmála se smutně.

„Tak co se děje?“

„Pohádali jsme se na naše první výročí. Oba se poslední dobou chováme divně. Vím, proč já, ale proč on?“

„A proč ty?“

„Chci mít dítě,“ řekla a cítila, jak sebou trochu cukl. „Jenže mu to nedokážu říct. Bojím se, že on nechce. Vždyť víš, jak se chová ke studentům.“

„U Morgany, ty chceš, aby po světě lítalo víc Snapeů?“ zeptal se mírně v šoku. Rozesmála se.

„Víš, ty už dítě máš. Taky bych chtěla. Závidím Levanduli i Ginny, že ony je už mají.

„Mohli jsme mít děti,“ upozornil jí potichu. „Přece jsme je chtěli. Malýho Huga nebo Rose.“

Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Vypadaly trochu smutně. Jemně ho pohladila po tváři. „Asi nám to nebylo souzeno.“

„Proč?“

„Protože jsem příšerná manželka,“ objasnila mu.

„Ne, jsi dobrá manželka a nenuť mně to znovu opakovat. Jen jsi nebyla pro mě, ale pro někoho jiného. Pravděpodobně pro Snapea. Asi jsem si tě nezasloužil.“

Vzala mu hlavu do dlaní. „Nemluv hlouposti. Milovali jsme se, ale jako přátelé jsme lepší.“

„Víš, že mám obrovskou chuť tě políbit?“ zašeptal a zadíval se jí do očí.

Hermiona hlasitě polkla, ale nedokázala nic jiného, než se na něj dívat nazpátek.

 

OoOoOoOoO

 

Neville připravoval sazenice mandragor pro druhý ročník. Sice měl na to spoustu času, tohle s nimi chtěl dělat až příští týden, ale zjistil, že pokud nechce zničeně sedět u sebe a myslet na Hannah, musí se nějak zaměstnat.

Měl na uších sluchátka, a proto si toho zpočátku nevšiml, ale když si je sundal, zjistil, že mu někdo nebo něco netrpělivě ťuká na okno. S rukama od hlíny ho otevřel a našel výra. Překvapením zadržel dech. Ten výr patřil Hannah!

Sova k němu natáhla nožku a on z ní trochu neobratně sundal dopis. Chtěl si ho vůbec přečíst? Co když… Co když mu píše špatnou zprávu?

Přesto neodolal a pergamenovou ruličku rozdělal.

 

Neville,

 

prosím, přijď co nejdřív, jak budeš moct. Byla jsem hloupá. Potřebuju tě vidět. Miluju tě. Prosím, přijď.

 

Hannah

 

Neville okamžitě pergamen schoval do kapsy a rychle vyběhl ze skleníku. Za běhu k hradu ho hůlkou zamkl. Utíkal tak rychle, že ho brzy začalo píchat v boku a zhoršoval se mu dech. Přesto uháněl dál a studenty, kteří postávali po chodbách, beze slova odstrkoval. Musel se co nejrychleji dostat ke svému krbu.

Do kabinetu vpadl naprosto udýchaný. Na vteřinu se opřel o krbovou římsu, ale to už se natahoval pro letax. „Děravý kotel!“

Nikdy mu nepřišlo, že je ta cesta tak nekonečně dlouhá. Se zavřenýma očima cestoval z krbu do krbu a nemohl se dočkat, až konečně po tak dlouhé době uvidí svou Hannah. Když už konečně dorazil na správné místo, zbrkle vykročil ze zelených plamenů a zakopl. Jak široký tak dlouhý se rozplácl na podlaze Děravého kotle. Uslyšel hurónský smích, ale bylo mu to jedno. Okamžitě se podíval k baru, ale majitelka hostince tam nebyla.

Teď už pomaleji vstal a snažil se pravidelně dýchat. Ani se nemusel Claire ptát, kde by Hannah našel, rovnou už mu ukazovala nahoru a povzbudivě se na něj usmívala. Sice se mu strašně nechtělo znovu utíkat, neměl na to dostatek sil, ale přesto se vydal trochu rychlejším tempem po schodech, které bral po dvou.

Zastavil se před dveřmi, které vedly do jejího bytu. Nebylo to moc ukvapené? napadlo ho. Neměl ještě chvíli počkat? A potom si uvědomil, nad čím to vlastně přemýšlí a rychle zvedl ruku, aby zaklepal.

Netrvalo to dlouho a Hannah mu otevřela. „Neville,“ vydala ze sebe překvapeně.

Ale ten už na nic nečekal, chytil jí svýma špinavýma rukama okolo pasu a políbil ji. „Taky tě miluju,“ zašeptal, když si opřel svoje čelo o její.

 

 

10. kapitola                                                                               12. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Úžasná povídka :-))

(Muhe, 19. 7. 2011 19:49)

Jo já taky zapomněla a ted jdu tady a vidím nové kapitoly!!! Dokonalé!!! Akorát blbý, žes tam nedala nic s Minnie, a Brumbou, tak snad v příští :-D :-))

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 14. 6. 2011 10:44)

No teda páni :) uplně jsem zapoměla na tuhle povídku :) tímto se i omlouvám, ale maturita mě zaměstnala :D no a k povídce, je vážně skvělá a jsem ráda že si to Neville s Hannah vyříkali, ale zajímá mě co bude s Herm a Snapeem? :D

Re: Moony

(Naiad, 14. 6. 2011 12:54)

Celkem chápu, žes na tuhle povídku zapomněla, dlouho jsem nepřidávala... a jestli máš za sebou úspěšně maturitu, tak moc gratuluju :)
Jsem ráda, že se ti povídka líbí :) no a Hermiona se Severusem? snad se to brzo spraví ;)

Návyková povídka

(Janka, 7. 6. 2011 21:30)

Tvou povídku Citronové dropsy jsem našla včera a ihned jsem se do ní zamilovala. Opravdu, včera jsem přečetla celou první povídku a šla jsem spát až v jednu ráno :-D.
A dnes jsem se celý den těšila až se vrhnu na čtení druhého pokračování, prostě to zkrátím. Tahle povídka je úžasná, jsem moc ráda, že ji stále píšeš a věř, že jsi získala věrnou čtenářku ;-).

Jo a ten uhlazenej Frantík mi už pěkně leze na nervy, doufám, že ho co nejrychlejš vyrazíš z Bradavic:-D Taky mne šíleně zajímá, jaký kouzlo se v těch bonbónech teda skrývá? Že on měl Brumbál v těch bonbónech přimíchanej hašiš :-D
Promiň že tu tak blbě fantazíruju, jen mi u týhle povídky lezou z tý mojí palice samý poblázněný nápady :-D.

Už se moc těším na pokráčko. :-) A prosíím, ať bude co nejdřív O:-)

Re: Návyková povídka

(Naiad, 11. 6. 2011 20:11)

Jé, to tak strašně potěší, když ses od toho nemohla odtrhnout :) Jsem fakt ráda, že se ti líbí a za věrnou čtenářku děkuju ještě víc :)
Mám pocit, že Jean-Paul leze na nervy všem :D i když já ho měla ze začátku celkem ráda, pravděpodobně jsem o něm nepsala tak hezky, jak jsem si myslela :D
Hašiš :D dobrej nápad :D
Moc děkuju za komentář :)

příliš krátký nadpis

(ell, 26. 5. 2011 9:01)

No páni, jaké to překvapení...nová kapitola :) Tedy, zajímalo by mne, kde je to pověstné Hermionino logické uvažování, copak si nevšimla, že Sev prostě žárlí? I když vlastně nemá proč, nějaký šišlavý nagelovaný Frantík pro něj nemůže představovat hrozbu :D No ale zpátky k Hermioně - jestli ji netrkne ani po tom rozhovoru s Ronem, tak to bude špatné. To proto, že se do toho určitě vloží Minerva! :D

Re: příliš krátký nadpis

(Naiad, 26. 5. 2011 19:13)

Já vím, příště se pokusím být přesnější... Jo, taky by mě to zajímalo ;) No, kdoví (dobře, já to vím), třeba to bude tím, že by ji nenapadlo, že by mohl žárlit zrovna Jean-Paula... :)
A nebyla by to zábava, kdyby se do toho vložila Minerva? :) No, uvidíme, jak to dopadne :)
Moc děkuju za komentář :)