oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Ahoj. Jsem moc ráda, že jste mi odpověděli :) Skutečně jsem ráda, že sem vůbec ještě někdo někdy zavítá. Jinak samozřejmě jsem neměla úplně v plánu dát hned všechny napsané kapitoly, ale nějak rozumně postupně. Co takhle vložit teď tuhle a až dopíšu tu další, tak vložit další? A když to bude trvat déle jak dva týdny, vložit ji i tak? Co myslíte?

Jinak doufám, že se vám kapitola po tak dlouhé době bude líbit :) I když musím říct, že tahle je ze všech těch napsaných asi ta nejhorší, tak zkuste být trpělivý a počkat na tu další kapitolu :)

Teď už vás po tak nechutně dlouhé době nechám číst. Případným komentářem mě opravdu potěšíte :)

Mějte se krásně a snad zase brzy :)

Vaše Naiad :)

Tak tohle znamená být vdaná? pomyslela si Hermiona zkroušeně, když se posadila do křesla ve svém kabinetu.

Přemýšlela. Vzpomínala. Když se začal bortit její vztah s Ronem, snažila si sama sobě namluvit, že to je jen proto, že jsou tak rozdílní. Oba měli jiné priority, jiné zájmy. Ale teď, když se kazil i její vztah se Severusem, si začala uvědomovat, že je to podezřelé. Nebyla chyba v ní a Ronovi, nebo v ní a Severusovi, byla chyba v ní a jen v ní samé. Byla to nepříjemná myšlenka, kterou se snažila zapudit, jenže se to nedařilo.

Jako manželka byla příšerná. Teď už si to dovolila přiznat. Prvnímu manželovi nevěnovala tolik pozornosti, kolik si jí zasloužil, tomu druhému zase zatajovala zásadní věci. Nejradši by si nafackovala. Proč prostě Severusovi ještě doma neřekla, že by chtěla dítě? Proč se tak hloupě bála? Ksakru, vždyť byla Nebelvír! Tak co se to s ní jen dělo?

Za posledních týden šlo všechno od čerta k ďáblu. Užíralo ji to. Se Severusem se skoro nevídali. Vstávala tak brzo, aby si byla jistá, že ještě tvrdě spí, a rychle utekla do jiné části hradu, a spát chodila stejně tak. Byla si jistá, že on na druhou stranu, trávil svůj veškerý volný čas v laboratoři, odkud vytáhnul ten svůj nos jen v případech, kdy si byl naprosto jistý, že buď spí, nebo už je dávno pryč.

Kde byly ty doby, kdy se tak těšila z jeho přítomnosti? Kdy ho musela tahat z laboratoře, aby si šel lehnout, a když se jí to povedlo v normální hodinu, krásně se pomilovali? Kde byly ty časy, kdy mu s chutí zabořila nos do hrudi a slastně nasávala jeho vůni?

Byly pryč. A pravděpodobně nenávratně. Když si to uvědomila, sevřelo se jí srdce. Ale potom se znovu obrnila tak, jak to dělala poslední týden. Bude silná. Prostě bude!

Zhluboka se nadechla. Musí se uklidnit, za chvilku bude muset opustit svůj úkryt. Začátek školního roku byl tady a ji, jako každý rok, čeká sešlost profesorů před zahajovací hostinou. Naštěstí jako vždy bez Severuse.

OoOoOoOoO

Uběhl už týden od doby, co byl Neville poprvé v bytě své přítelkyně. Tedy, nebyl si už tak jistý, jestli je Hannah ještě jeho dívka. Od té doby od ní neměl žádné zprávy, což ho ničilo. Jestli si myslel, že nemohl spát, když si sám sobě říkal, že jí o těch pitomých bonbónech musí říct, tak se mýlil. Protože až teď se mučil. Sžíraly ho myšlenky, které se mu pořád honily hlavou. Hannah mě opustí. Nechce o mně už ani slyšet. Už se mnou nikdy nepromluví…

Každý každičký den jí psal. V prvním dopise, který napsal hned, jak se z Děravého kotle dostal do Bradavic, bylo znovu vysvětlení toho, k čemu došlo. Zůstal bez odpovědi. V každém dalším se jí omlouval. V tom posledním, který odeslal dnes, už škemral. Bylo to potupné, ale bylo tomu tak. Jenže ani na jeden z těch ubohých dopisů nedostal odpověď.

Nebyl si jistý, jestli to bylo lepší než odmítnutí. Ne, nebylo. Nevědomost byla ta nejhorší věc na světě.

Koutkem oka se podíval, kdo přišel do sborovny. Nechtěl tady být. A jak to tak vypadalo, osoba, která procházela dveřmi, na tom byla podobně. Přimhouřil oči a podíval se na svou kamarádku. Na své problémy na okamžik zapomněl.

Hermiona vypadala hrozně. Poznal to jen díky tomu, že ji znal tak dlouho. Ještě nebyla tak dokonalá v maskování svých pocitů jako její manžel, ale byla skutečně dobrá. Možná to bylo tím, že ona se musela nutit do úsměvu, který byl o hodně těžší než semknuté rty, které předváděl Snape. Se všemi se přivítala tak vesele, jak to jen dovedla, a pak se unaveně svezla do křesla vedle něj.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se potichu. Stejně je nikdo neposlouchal. Už se jako každý rok vsázeli, kdo letos vyhraje školní pohár.

Přikývla a znovu ukázala svůj vynucený úsměv. „A co ty?“

Možná, když se jí svěří se svými problémy, ona mu to oplatí. Neoplatila.

„Udělals dobře, že jsi jí to řekl,“ reagovala, když jí odvyprávěl, co se stalo. Samozřejmě vynechal ty pokořující dopisy, které Hannah poslal. Už tak se cítil jako ubožák, nemusel tak vypadat i před Hermionou.

„Nevypadá to tak,“ povzdechl si.

„Já vím,“ soucitně mu poplácala po ruce, kterou měl opřenou o opěradlo. „Ale všechno se dá zase do pořádku. Možná ti teď neodpovídá, ale za pár dní se jistě umoudří. Neboj se.“

„Jestli se dá všechno do pořádku tak, jak se to dalo mezi tebou a Snapem, tak to mě opravdu těší,“ utrousil.

Na obličeji se jí objevila bolestná grimasa, ale jen na vteřinku. Potom nasadila neutrální tvář. Stejně z ní cítil smutek a vztek. „Nevím, o čem to mluvíš.“

„Samozřejmě,“ odpověděl sarkasticky.

Ve skutečnosti, ani on sám doopravdy nevěděl, o čem mluví. Jen podle toho, jak se chovala, odhadl, že to mezi těmi dvěma není tak úplně v pohodě, jak se snažila Hermiona dát všem najevo.

„Omlouvám se,“ dodal po chvíli. „Asi jsem se spletl.“

Ale ona už mu na to nic neřekla, jak to tak vypadalo, byla pohroužená do svých vlastních myšlenek. Do konce sešlosti už neprohodila ani slovo. A když se mezi dveřmi objevil Snape, aby ředitelce zase připomněl, že už je čas, aby se odebrali do Velké síně, spěšně se zvedla a bez jediného pohledu na svého manžela odešla pryč.

OoOoOoOoO

Severus opravdu nevěděl, jak to Minerva každý rok dělá, že dokáže zapomenout, kdy přesně začíná zahajovací hostina. Co u Merlinových vousů dělala, když tu nebyl? To chodila vždy pozdě?

Nechtělo se mu do sborovny, protože věděl, že tam bude Hermiona, které se poslední dobou vyhýbal jak ďáblovo osidlo světla, ale nakonec se přemohl a vstoupil tam. Všiml si jí okamžitě a s uspokojením zjistil, že se v její blízkosti nenachází ten frantík. Vlastně tu vůbec nebyl.

Odtrhl od své ženy, která jeho přítomnost nevnímala, oči a vyzval Minervu k odchodu. Jako první se zvedla Hermiona a s naprostou ignorací jeho existence okolo něj prošla. Upřeně ji sledoval.

„Všechno v pořádku, Severusi?“ zeptala se ho Minerva a vyrušila ho s myšlenek.

Vrhl na ni pohled a s odpovědí se neobtěžoval. Samozřejmě, že nic v pořádku nebylo. Před týdnem se pohádal se svou ženou, s kterou se dodnes nebaví. A to není zdaleka všechno. Hermiona, jako všechny profesorky tady na škole, pravděpodobně podlehla kouzlu toho idiota Erose. A on, ne zrovna společenský a tvor, nevěděl, co s tím dělat.

Všichni pomalu odcházeli, ale jediný, kdo mu věnoval tázavý pohled, byl Longbottom. Samozřejmě, pomyslel si kysele, ten aby všechno nevěděl.

Místo toho, aby všechny následoval do Velké síně, šel rovnou do místnosti, kde hodlal čekat na nový první ročník. Jako nový zástupce ředitelky musel doprovodit žáky k Moudrému klobouku. I když se mu do toho nechtělo, přeci jenom teď mohl pohodlně sedět u profesorského stolu a nic neřešit – u Morgany, jak se jen mýlil –, přesto byl rád, že může prvňákům ukázat, že Bradavice rozhodně nebudou procházkou růžovou zahradou. Tedy, jak pro koho, pomyslel si, když zahlédl skupinku kluků, kteří už teď vypadali, že v budoucnu budou oblíbenci.

Když je stroze přivítal a řekl jim, co se od nich očekává, na chvíli je opustil a šel zkontrolovat, jestli už je čas, aby mohlo začít zařazování. Pohledem přejel Velkou síň a až na konec upřel oči na Hermionu. S potěšením zjistil, že se netváří nijak vesele. Nebyl škodolibý, ale byl rád, že se tváří stejně, jak se on cítil. Jenže pak si všiml, vedle koho to sedí. Eros. Jak si Minerva mohla dovolit posadit toho blbce vedle jeho ženy? Sevřel ruce v pěst, zatnul čelisti a raději síň zase opustil.

„Následujte mě,“ zavrčel rozzuřeně, až několik dívek strachem vyjeklo. Bylo mu to jedno. Vzal do ruky trojnožku a klobouk a rychle se rozešel.

Prudce rozrazil dveře a znovu se ocitl ve Velké síni. Všechny pohledy, překvapené, nechápající i naštvané, se stočily k němu. Všechno to ignoroval a rázoval si to mezi kolejními stoly. Prvňáci za ním nestíhali. Když došel k profesorskému stolu, odmítal se podívat na Hermionu, už tak byl naštvaný.

Po zařazování, které udělal tak rychle, jak jen mohl, se odebral na své místo. Nejradši by okamžitě zmizel, ale jak znal Minervu, akorát by měl zbytečné problémy.

Ještě než ředitelka začala svůj přivítací proslov, se k němu naklonila a sykla na něj: „Co to u svaté Morgany bylo?“

„Nic,“ odpověděl jí tak nevzrušeně, jak jen dokázal.

Vrhla po něm naštvaný pohled a konečně se zvedla.

Neposlouchal ji, každý rok stejně říkala to samé, a upřeně se díval před sebe. Hlavně se nesměl podívat na Hermionu, protože by se pravděpodobně neudržel. Všiml si, že se mu několikrát zkusila něco říct, ale naštěstí se vždy zarazila po prvním nadechnutí. Jenže to znamenalo, k jeho nevoli, že si začala povídat s Erosem.

Pokud s ním začne flirtovat přímo přede všemi, pomyslel si naštvaně, asi jí vlastnoručně zabiju.

Naštěstí zbytek hostiny proběhl bez jakýchkoli vražd. Hermiona se zdála být stejně mimo jako on a na Erosovy otázky postupem času odpovídala co nejméně, většinou jen jedním slovem.

Když Minerva poslala studenty spát, vstal mezi prvními. Nemínil být ve společnosti svých kolegů už ani minutu. Bez jediného slova odešel. Cestou ho ale dohonila Hermiona. Byl překvapený, přeci jenom očekával, že tak jako v posledních pár dnech jeho společnost vyhledávat nebude. Koutkem oka se na ni podíval, ale ona koukala před sebe. Zachoval se stejně a s myslí plnou otázek pokračoval do sklepení.

Když se dostali mimo doslech studentů i učitelů, konečně promluvila: „To, že zrovna teď máme rozepře, neznamená, že o nich všichni musí vědět.“

Ještě předtím, než zamumlal heslo do jejich komnat, přikývl. Trochu ho překvapila. Jak znal Nebelvíry, málokdy dokázali zachovat tak racionální myšlení jako teď ona. Většinou u nich převládají emoce a ta jejich hrdost. Možná ji jejich soužití něco přiučilo.

Hermiona, jako vždy, zamířila okamžitě do ložnice. Chvíli se koukal na dveře, které za sebou ihned zavřela. V jednu chvíli měl chuť za ní jít, ale jen odvrátil pohled a odešel do laboratoře. Alespoň si dodělá práci, kterou měl připravenou pro sedmý ročník.

OoOoOoOoO

„Jak jsem mohla být tak hloupá?“ položila do ticha Minerva McGonnagalová otázku a zakroutila hlavou. V tu chvíli se akorát vrátil, jen Merlin ví odkud, Albus Brumbál do svého portrétu. Když se pohodlně usadil do křesla, zeptal se: „Co se stalo, má drahá?“

„Co se stalo? To kdybych jen věděla, ale vím, že je to vážné.“

„A smím se zeptat, o co se jedná?“

„O Hermionu a Severuse. Něco se muselo stát. Jak to, že jsem si toho nevšimla? Vždyť okolo sebe chodí, jakoby se neznali. Jsou k sobě chladní, jakoby se pohádali. A ne jen nějaká obyčejná hádka. Tohle muselo být něco velkého.“

„Nikdy není nic dokonalé. Jednou něco podobného muselo přijít,“ pronesl Brumbál a prohrábl si plnovous. Chvíli oba mlčeli. Poté přeci jenom Albus znovu promluvil: „Předpokládám, že s tím chcete něco udělat.“

Minerva škubla hlavou a dlouze se na něj podívala. „Myslíte, že bych měla?“ Bývalý ředitel jí neodpověděl a ani nehnul brvou. Zase se podívala přímo před sebe. „Kdybyste je jen viděl. Ty Hermioniny smutné oči, je tak skleslá. A Severus? Je ještě nepříjemnější, tedy jestli to vůbec jde. To, jak odflákl zařazování. Byla jsem v šoku, v skutečném šoku. Nikdy a tím myslím skutečně nikdy Severus nebyl tak lajdácký.“

„Jste si jistá, že jim tentokrát máte pomoci?“

„Nevím. Ale když se nad tím zamyslíte, nemáte dojem, že by to pomohlo celé škole? Proč bych to neměla udělat v zájmu celého hradu?“

Brumbál zase neodpověděl, jen se pro sebe mírně usmál. Líbilo se mu, že se Minerva tak zajímavě vymlouvá. Viděl jí na očích, že by chtěla udělat cokoli, aby mohla přestat myslet na všechno to papírování. Potřebovala se zabavit.

Znovu k němu stočila hlavu. „Pomůžete mi?“

Albus se znovu usmál. I jemu chybělo něco dělat. Proč tedy ne? „Jistě, kolegyně, rád. Už vás něco napadlo?“

 9. kapitola                                                                                       11. kapitola