Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola - Podmínky

16. 10. 2009

A/N: Ahoj :-) Tak vkládám další kapitolu, konečně se objevuje i Severus. Doufám, že se bude kapitola líbit a zanecháte nějaký komentář… Předem za něj děkuji :-)

Tak a teď vám přeju hezké čtení. Vaše Naiad

 

I když bylo teprve pět hodin odpoledne, v tmavém domě se zatáhnutými závěsy seděl muž se sklenicí skotské v ruce. Pomalu kroužil skleničkou a nepřítomně koukal před sebe. Už to bylo šest let, co padl Pán Zla a on byl osvobozen ve všech bodech. Za tohle všechno mohl poděkovat portrétu Albuse Brumbála a jednomu rozmazlenému klukovi, kterého kouzelnický svět znal jako Harryho Pottera. Kdyby byl Severus Snape jako skoro každý jiný, pravděpodobně by to těm dvěma řekl do očí, jenže to právě nebyl. Nikdy by nedokázal nahlas říct, že děkuje Harrymu Potterovi. Příčilo se to jeho mysli.

Všechno, co souviselo s tím spratkem, nesnášel. Což vlastně znamenalo všechno. Tedy kromě jedné osoby. Jeho matka, Lily Evansová, byla někdo, koho si dovolil mít rád, kromě jeho vlastní matky. Žena, kterou svou hloupostí pomohl zabít.

Zamračil se, na ni už vzpomínat nechtěl. Sám sobě si namlouval, že tu stupiditu, kterou před více než dvaceti lety udělal, odčinil. Pomohl zabít lorda Voldemorta a chránil jejího syna.

Už to bylo dlouhých pět let, kdy tu každý večer seděl a popíjel skotskou. Byl alkoholik? On sám by odpověděl ne. Jen má rád dobré věci. Jeho život se stal krásně stereotypním, po těch letech to vítal. Jenže, sám sobě si to odmítal připustit, že to bylo nudné. Sem tam uvařil nějaký lektvar do nemocnice svatého Munga, jinak ale seděl doma. Ven vycházel jen, když to bylo nutné.

Během prvního roku ho otravovali novináři. I když v té době nebylo o nepodstatné a většinou i nesmyslné články nouzi, oni chtěli rozhovor s ním. Byl by to exkluzivní článek, sám v té době si představoval titulek, z kterého se mu zvedal žaludek. Jediný Smrtijed, kterého zachránil Harry Potter.

To byl jeden z důvodů, proč se ze svého bytu oddaloval jen za výjimečných situací. Ten druhý, trochu zvláštní, byl, že se chtěl distancovat od života, který dosud žil. Byl to mizerný život, plný věcí, které musel udělat, ale nechtěl. Počínaje vstupem mezi Smrtijedy, přes Lilyinu smrt po tu Brumbálovu.

Myslí mu projela myšlenka, které by dal zapravdu skoro každý, i on sám. „Mrtvý Snape, lepší Snape.“ s tím do sebe dostal zbytek zlatavě hnědé tekutiny. Ucítil známou příjemně kořeněnou chuť dvanáctileté skotské. Už poněkolikáté zalitoval, že ho Voldemortův had Nagini opravdu nezabil. Pět let by nebyl zalezlý ve svém domě a Potterovi by nedal ty zpropadené vzpomínky – další důvod, proč nevycházel.

Ozvalo se zazvonění. Překvapeně se rozhlédl. Tenhle zvuk už neslyšel minimálně rok, možná i dva. Ale i tak zůstal sedět. Neznal nikoho, kdo by s ním byl ochoten mluvit a i kdyby někdo takový existoval, byl si jistý, že vidět ho nechce. Zvonek se ozval podruhé. Raději si nalil další sklenici skotské. Potřetí. Naštvaně položil láhev, ale i tak se nezvedl. Počtvrté. „Ten člověk má ale vytrvalost.“ pomyslel si a napil se, stále seděl. Popáté. Nehnul ani brvou, tedy do okamžiku, kdy se ozval známý hlas. Byl sice velmi tlumený, protože seděl v obývacím pokoji, který od hlavních dveří dělila chodba, ale poznal ho.

„Severusi, já vím, že tam jste. Otevřete.“ Bylo to nekompromisní, ale jeho to nedonutilo, aby vstal.

„Mám k vám vniknout násilím?“

Potichu se uchechtl. Opravdu by Minerva McGonagallová dokázala vykopnout dveře? Tahle představa ho upřímně vyděsila. Dnes měl velmi silnou představivost. „Začínám bláznit nebo jsem opilý.“ uvědomil si a vstal. Jestli po něm ředitelka Bradavic bude chtít cokoliv, alespoň ho vyvede z tohoto stereotypu.

Když otevřel dveře, Minerva držela hůlku a chystala se pronést zaklínadlo.

„Vy jste to skutečně myslela vážně.“ ušklíbl se a sledoval, jak její hůlka zase mizí v hábitu.

„Dobrý den, Severusi. Mohu dál?“

„A o to žádáte proč?“

„Chtěla jsem si s vámi jen promluvit. Dlouho jsme se neviděli.“ usmála se mile.

Byl to jen dojem, nebo opravdu zahlédl v jejích ústech žlutý bonbón?

„Řekl bych, že na přátelský rozhovor nemám zrovna tu nejlepší náladu.“ Na slova přátelský rozhovor dal velký důraz a snad do nich dal i dostatek ironie.

„Víte, začíná mrholit, nerada bych zmokla.“

Povytáhl levé obočí. „Tak pojďte.“ zavrčel nakonec a uvolnil cestu do svého domu.

Celou dobu do obývacího pokoje a potom i v něm se rozhlížela.

„Na prohlídku domu zapomeňte.“ řekl a sedl si do svého oblíbeného křesla.

„V to jsem ani nedoufala.“ Na tváři zase vykouzlila ten úsměv, kterého se začal pomalu děsit.

„Nechtěla byste se posadit?“ našel v sobě ještě trochu zdvořilosti a ukázal na křeslo asi metr od toho jeho.

„To by od vás bylo milé.“ odpověděla a trochu prkenně si sedla. „A jak se vůbec máte?“ zeptala se konverzačně.

„To jste přišla jen proto?“ Povídal se na ni a jeho obočí se stáhla do jedné linky.

„Samozřejmě, že ne. Jen mě to zajímá.“

„Samozřejmě.“ odpověděl a utlumil odfrknutí, které se z něj dralo ven. „Nejsem paní Weasleyová, aby se o mně psalo skoro denně v Denním Věštci.“

Zatvářila se překvapeně, ale potom se na její tváři znovu objevil ten úsměv. „Ano, to skutečně nejste.“

„A teď, mohla byste mluvit k věci?“ zeptal se a začal ji provrtávat pohledem.

„Jistě.“ trochu se ošila. „Jen, nemáte náhodou citrónovou zmrzlinu?“

Nedokázal tomu zabránit a překvapeně zamrkal. Najednou měl dojem, že před ním neseděla Minerva McGonagallová, ale sám Brumbál. Tohle musel být sen.

„Asi ne.“ odpověděla si sama a sáhla do kabelky, ze které vyndala citrónově žlutý bonbón.

Protože měl dojem, že tohle nerozdýchá, nalil si další skotskou, kterou do sebe okamžitě obrátil. „Zvyk každého ředitele?“ zeptal se sarkasticky, když pokládal prázdnou sklenici zpátky na stůl.

„Ale ne, jen mi zachutnaly.“ odpověděla s úsměvem. „Zase ten úsměv!“ a cumlala drops.

„Tak a teď k věci, Minervo. Nemám na vás celý den.“

„Jistě. Víte, Horácio Křiklan by chtěl odejít.“

„A co já s tím?“

„No, víte, Severusi, napadlo nás-“

„Vás?“

„Mě a Albuse. Napadlo nás, že byste byl třeba ochoten ho vystřídat. Vaše dlouholeté zkušenosti bychom rádi uvítali.“

„Já už k Brumbálovi žádné závazky nemám, takže nevidím důvod, proč bych se měl vracet.“

„Toto by nebyl žádný závazek vůči nikomu, já vám tu zde nabízím jen lukrativní nabídku práce.“

Musel se zasmát. „Tomu vy říkáte práce? Učit ty tupé hlavy bez jakéhokoli talentu?“

„No, myslím, že by vám prospěla trocha společnosti.“ a když se rozhlédla po místnosti, dodala: „A také nějaká lepší kuchyně.“

„Tím jste chtěla naznačit co?“ zavrčel.

„Jen, že pečlivost domácích skřítků je téměř dokonalá a vám by byla jen prospěšná.“ odpověděla a ukázala na skoro prázdnou láhev od skotské.

„Kdybych se chtěl přeci jen vrátit,“ Myšlenka učení se mu protivila, ale sám musel uznat, že tyranizování malých antitalentů na lektvary mu chybělo. Jak krásně si na nich dokázal vybít zlost. „mám několik podmínek.“

„S tím jsem samozřejmě počítala.“

„Za prvé, chci svůj starý kabinet a své komnaty.“

„Během posledních pěti let zůstali netknuté. Musím uznat, že vaše ochranná kouzla, jsou téměř dokonalá.“

„Za druhé, chci být znovu ředitelem Zmijozelu.“

„Sama bych vás o to požádala.“

„A za třetí, chci mít zpátky své staré osnovy.“

„Ale-„

„Já vím, že profesor Křiklan nebyl dostatečně precizní vůči žákům, kteří chtěli z lektvarů vykonávat zkoušky OVCE, já to ale tolerovat nechci.“

„Nemyslíte, že je to tvrdé?“

„Ne, to opravdu nemyslím. Nebyla jste to vy, kdo chtěl, abych se vrátil?“

„Dobře. Souhlasím se všemi podmínkami.“

„Kdy mám nastoupit?“

„Do konce týdne vám zašlu sovu s podrobnostmi.“

 

Když Minerva McGonagallová odcházela, netrvalo to moc dlouho, Severus se spokojeně uvelebil v křesle. Jen sám sobě si dovolil říct, že se nemůže dočkat, až si vybije všechen svůj hněv na svých budoucích žácích. A to, že se o něj budou starat domácí skřítci, bral jako bonus.

V hlavě už se mu rýsovaly lektvary, které si od těch tupců nechá uvařit, dovolil si je tak nazvat, protože už teď o nich neměl velké mínění. Věděl, že první lektvar, který oznámkuje, bude jedno velké T. Sám pro sebe se ušklíbl.

 

OoOoOoOoO

 

Opravdu to šlo tak jednoduše? Ředitelka Bradavic tomu stále nemohla uvěřit. Za stálého kroucení hlavou si sedala ke stolu.

„Všechno v pořádku, Minervo?“ zeptal se portrét Albuse Brumbála.

„Bylo to tak jednoduché.“ odpověděla nepřítomně.

„Zdařilo se?“

„Ano, náš profesorský sbor je kompletní.“ řekla a raději si vzala jeden citrónový bonbón.

 

 

2. kapitola                                                                                             4. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

citrony

(Fenix.Jane, 3. 4. 2012 12:08)

to snad ne..Ona je pořád žvýká...:-D dobrá kapitolka

Super!

(Eloise, 20. 12. 2009 15:19)

Chvilkama jsem měla co dělat, abych nevybuchla smíchy! :D

Moony

(www.hawaiiiii.blog.cz, 28. 10. 2009 19:13)

mrtvý Snape, lepší Snape??:-D ale to ne xP
super kapča!!

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA