Jdi na obsah Jdi na menu
 


34. kapitola - Naposled

19. 7. 2007

Dorazila jsem do naší ložnice, kde byla Kate. Stála u okna a koukala se ven. Asi o něčem přemýšlela. Vypadala sklesle.

„Co ti je?“ zeptala jsem se jí.

„Uvědomuješ si, že za dva týdny odjíždíme a už se sem nikdy nevrátíme? Už se nebudeme hádat s Nicolou a jejími kamarádkami. Už se nebudeme vídat každý den.“

„Neuvědomuju a ani nechci. Teď si chci užívat. Chci dělat Nicole peklo. Chci slavit a to hlavně s vámi. Neboj, stejně se mě nikdy nezbavíš.“

„Já se tě ani nechci zbavit. Nechci se zbavit nikoho, možná i Snape mi bude chybět.“

„Tak o tom, děvče, pochybuju, Snape nebude chybět nikdy nikomu. A jestli ti budou tak hrozně chybět Bradavice, tak sem můžeš jít někdy učit, třeba Obranu. Pochybuju, že by tady Krum vydržel nějak dlouho,“ pokusila jsem se jí zvednout náladu.

„A mít Snapea za kolegu? To bych tu asi moc dlouho nebyla, protože kdyby na jeho vytoužené místo nastoupil někdo jako já, tak se tady zblázní.“

„Přestaňme probírat Snapea a jdeme se bavit a loučit. Pojď.“ Vzala jsem ji za ruku a odtáhla z ložnice.

Ve společence byli už skoro všichni od nás z ročníku. Seděli u sebe a o něčem diskutovali.

„Co řešíte?“ zeptala se Kate, když jsme k nim dorazily.

„Kdy budeme slavit konec zkoušek,“ odpověděl jí Brian.

„Dneska, ne?“ řekla jsem.

„To ještě nevíme,“ odpověděla mi Ginny.

„Vždyť je zítra sobota, vyspat se můžete. Učit se už nemusíte, takže co řešíte?“ nechápala se Kate.

„My totiž nevíme, jestli dneska můžeme něco sehnat. Zejtra by to šlo líp,“ odpověděl jí Martin.

„Když mi řekneš, kam chodíte, tak to seženu,“ řekla Kate.

Překvapeně jsem se na ní podívala. Ale má pravdu, přeci když můžeme slavit, tak budeme slavit.

„On je problém v tom, že už nic nemusí mít. Pochybuju o tom, že tam chodíme jen my,“ řekl James.

„Řekněte nám, kam chodíte a my se o to postaráme.“ řekla jsem. Bylo to trochu sobecký. Protože i když už jsem tu měla být jen dva týdny, chtěla jsem vědět, kde kluci berou všechen ten chlast.

„Buď do kuchyně, a když tam už nic nemají, tak jdeme do Prasinek,“ odpověděl mi Brian.

„Jdeme?“ zeptala jsem se holek.

Obě přikývly a tak jsme chtěly odejít.

„Počkejte!“ zavolal na nás ještě James.

„Co je?“ zeptaly jsme se všechny najednou.

„Jdu s vámi a vezmu neviditelný plášť,“ řekl a vyběhl po schodech do chlapeckých ložnic. Asi za minutu byl zpátky. Plášť měl schovaný pod hábitem tak, že nebyl vidět.

„Kde jsi vzal neviditelný plášť?“ zeptala se Kate.

Já to vím, protože mi mamka vyprávěla, jak skoro vždycky díky němu nedostali školní trest, tedy hlavně Harry Potter.

„Dostal jsem ho od táty, který ho měl po svém tátovi, který ho měl po svém tátovi a tak dále.“

Došli jsme až k obrazu s mísou s ovocem. James pošimral hrušku, která se začala chechtat a za chvilku z ní byla klika. Kate za ní vzala a otevřela. V kuchyni pobíhali skřítci a připravovali večeři, která měla začít za dvě hodiny. Jeden ze skřítků si nás všimnul a okamžitě běžel k nám. Neměl na sobě to, co ostatní skřítci, ale nějakou malou košili s kraťasy. Tedy asi to měli být kalhoty, ale kvůli tomu, že to bylo tak malé, tak mi je divné tomu říkat kalhoty. Co mě překvapilo nejvíce, byly různobarevné pletené ponožky

„Ahoj, Dooby,“ pozdravil James skřítka.

„Dobrý den, pane Jamesi Pottere a slečny,“ uklonil se. „Co potřebujete?“

„No, víš, dneska jsme dodělali OVCE, no a chtěli bychom to oslavit.“
Dooby se jen usmál a někam zmizel.

„To mi chceš tvrdit, že jste se opravdu báli toho, že tu nic nebude?“ zeptala jsem se Jamese nevěřícně.

„No ono se nám to už jednou stalo.“

Nestačila jsem mu na to nic říct, protože se vrátil Dooby společně asi s pěti skřítky, kteří nesli nějakou tašku, asi s něčím k pití.

„Tady to máte, pane Jamesi Pottere,“ řekl Dooby a skřítci podali Jamesovi tašku.

Ještěže mu to podali pomalu, protože James by to sám asi neunesl. Já, Kate a Ginny jsme mu musely pomoct.

„Jak to chceš dotáhnout nahoru? Pod pláštěm bychom tam dorazili za tejden. A když tam půjdeme normálně, tak nám hrozí, že nás potká jeden z profesorů nebo Filch,“ upozornila jsem ho, protože jsem tedy ale vůbec netušila, jak to uděláme, aby na nás nikdo nepřišel.

„Máš pravdu. Dojděte pro kluky, my už si nějak poradíme.“

„Jak myslíš.“ Odešly jsme do Nebelvírské věže pro kluky.

Řekly jsme klukům, že mají jít za Jamesem a sedly si do křesel tak, abychom viděly, až přijdou. Vůbec netuším, jak sem jim to může povést.

Celkem mě překvapilo, když přišli asi za čtvrt hodiny.

„Jak se vám to povedlo?“ zeptala se Kate.

„Kde to máte, já nic nevidím,“ řekla jsem.

„Zatím jsme to schovali, postupně pro to budeme chodit,“ řekl James a sedl si vedle mě.

Během zbytku dne opravdu chodili pryč a postupně donášeli vše, co jsme dostali od domácích skřítků. Kdyby máma věděla, že chodíme do kuchyně pro chlast, tak si nejsem jistá, jestli bychom si nevyslechli alespoň hodinovou přednášky o SPOŽÚS.

Oslava konce zkoušek byla opravdu dost velká, ale rozlučka s Bradavicemi bude na sto procent ještě větší.

Nejvíc jsme samozřejmě slavili my sedmáci, přidalo se k nám pár šesťáků a dokonce pár páťáků. Vypilo se toho víc než dost. Vychlastali jsme snad všechno, co jsme si donesli z kuchyně. Skoro nikdo nemohl chodit a všichni kecali naprostý hovadiny. Já jsem řekla něco hezkého Nicole. Sice už si nepamatuju co, ale pamatuju si její naštvaný ksicht, když ode mě odcházela.

Probudil mě nějaký rozhovor asi čtvrťaček. Podívala jsem se po společence. To byl opravdu mazec. Bylo nás tam asi patnáct. Někteří leželi na zemi, někdo se válel po stole. Většina byla rozvalená na křeslech a pohovkách. Já s Jamesem jsme byli na pohovce, naštěstí.

Celkem lituju ty lidi, co spali v křeslech, protože je bude všechno bolet. Jinak bylo ve společence uklizeno, tedy alespoň na místech, kam se skřítci dostali. Většina studentů, co přicházela ze svých pokojů, se zastavila a prohlížela si nás. Někteří se začali smát, někteří jen kroutili hlavami. Ani se nedivím, že se smáli, protože pohled na takového Briana opravdu zábavný byl. Držel v náručí prázdnou flašku od ohnivé whisky a jeden palec měl v puse, vypadalo by to roztomile, ale ta flaška to trošku kazila.

Vstala jsem a šla okamžitě do ložnice a hned do koupelny. Většina lidí, co s námi včera oslavovala, ještě spala, takže jsem měla koupelnu na chvíli jen pro sebe.

Škola byla už skoro o ničem, většina profesorů vzdala nás něco ještě učit. Samozřejmě kromě Snapea, ten by nás nejradši učil ještě o prázdninách.

Poslední dobou se mi zdá, že Ginny trapně nikam neodchází. Třeba se rozešli. Mně by to ale vůbec nevadilo, protože Moon byl a vždy bude naprostý kretén a svůj názor na něj nikdy nezměním.

„Ginny, jak to, že už nechodíš za Moonem?“

„Za kým?“ zeptal se Martin.

„Přeci za Mo… Do prdele!“ dala jsem si ruku přes pusu. Já jsem taková kráva, to snad není možný. Tak blbě vykecat nějaký tajemství můžu snad jen já. Já jsem ale debil.

„Ty jsi chodila za Moonem? Za Jeffreyem Moonem, za tím kreténem ze Zmijozelu?“ zeptal se nevěřícně Martin.

„Do toho ti ale vůbec nic není,“ pokusila jsem se o to, aby se přestal vyptávat.

„To je dobrý, Anno. Ano, chodila jsem jeden čas s Jeffreyem Moonem, ale rozešli jsme se, protože se začal chovat jako debil a byl na mě naštvaný, že jsme vyhráli ve famfrpálu. Proč bych měla chodit s někým, komu vadí, že je Nebelvír lepší než jeho kolej? A stejně mu prý jeho rodina vybere nějakou snoubenku a o prázdninách bychom se vůbec neviděli. Prostě by to byl vztah o ničem.“

„To nemyslíš vážně? Ty jsi chodila s někým, kdo tě celých sedm let urážel?“ zeptal se jí Martin. Asi ho to vyvedlo z míry.

„A proč ne? Vždyť se ke mně nechoval tak strašně, tedy alespoň poslední dobou.“

„Hele, stará se Ginny o to, s kým zrovna chodíš? Ne, nestará, je jí to jedno. Takže ty se taky nestarej,“ řekla jsem Martinovi, protože alespoň nějak jsem chtěla Ginny vynahradit to, že jsem tak blbě vykecala to s tím Moonem.

„Ona se o to starat nemusí, protože moje holka s ní spí v jednom pokoji a je to jedna z jejích dobrých kamarádek. Já nemůžu říct, že by byl Moon můj dobrej kamarád, spíše naopak.“

Sakra, on má pravdu.

„To sice ano, ale stejně ti může být jedno, s kým chodí. Už to nebudeme řešit.“

Procházela jsem se po hradě a jeho pozemcích. Bylo hezky a většina studentů byla venku a flákali se.
Naposledy v Bradavicích. Tohle už možná nikdy neuvidím, pomyslela jsem si, když jsem šla okolo Vrby mlátičky, která vypadala, že je to hodná vrba, která vám nic neudělá, opak byl pravdou.

Stejně to byly ty nejlepší roky v mým životě. Kdybych chodila někam jinam, tak nikdy nepotkám tak skvělé kamarádky, jako jsou Kate a Ginny. Nikdy bych tolik nesnášela Jamese a potom bych se do něj nikdy nezamilovala, zní to divně. Nikdy bych nezažila tak skvělý oslavy narozenin a dalších věcí s Brianem a nikdy bych nepotkala nikoho, s kým bych se tak skvěle urážela jako s Martinem. Prostě to tady bylo skvělý a asi i dál bude, ale beze mě a mých přátel.

Já nechci pryč, ale mám smůlu. Já snad začnu za chvilku brečet.

„Co děláš?“

Podívala jsem se, kdo to na mě promluvil. Za mnou stál James a usmíval se nebo se o to alespoň snažil.

„Psychicky se připravuju na odjezd.“

„Tak to jsme dva.“

„Já nechci pryč!“ Vrhla jsem se mu okolo krku a začala brečet jak malá holka.

„To nikdo z nás, ale nemůžeš vědět, jestli to bude potom horší,“ snažil se mě utišit, ale já jsem stejně pořád bulela jak želva.
Asi po pěti minutách jsem se uklidnila a mohla jsem normálně mluvit. Oči jsem měla opuchlé a pod nimi jsem měla černé kruhy od řasenky. Vypadala jsem ještě hůř než příšera z jezera a jedno jaká, možná i hůř než všechny dohromady.
Chvilku jsme si povídali a potom jsme odešli do hradu. Hrad byl skoro prázdný, protože všichni byli venku a užívali si teplého počasí.

Byly tři dny do odjezdu. Většinu věcí jsem měla už sbaleno. V našem pokoji to vypadalo tak prázdně. Bylo to divný, sice to tak vypadalo na konci každého roku, ale prostě mi to přišlo hrozný.

„Anno, pojď se mnou,“ řekl mi James a vytáhl mě pryč ze společenské místnosti. Táhl mě skoro přes celý hrad až do sedmého patra ke Komnatě nejvyšší potřeby. Po chvilce se objevily dveře a my se dostali dovnitř.

Až teď jsem si uvědomila, proč jsme šli sem. Nějak mi to poslední dobou moc nemyslí.
„Naposledy tady,“ usmál se a políbil mě.

Leželi jsme v saténových přikrývkách, kterých bylo na posteli nějak moc. Tak takhle jsem si představovala jeden večer před odjezdem. Bylo to naprosto úžasný, ještě teď jsem z toho trošku mimo.

Poslední večer v Bradavicích se opravdu vyvedl. Chlastu bylo ještě víc než na oslavu konce zkoušek OVCE. Letos snad chlastali i čtvrťáci, ale já jsem je v tom nepodporovala, na to tam byli jiní lidé, třeba jako Brian, který už zkazil skoro každého v Nebelvíru.

Jedlo se a samozřejmě i pilo. Všichni měli veselou náladu, skvěle jsme se bavili. Taky to podle toho ráno vypadalo ve společence. Všude byli poházené flašky a obaly od různých cukrovinek. Naštěstí všichni, kterým bylo špatně, stihli dojít na záchod. Tam zavítalo dost lidí, vlastně všichni kromě Jamese, Martina a Briana. Ty snad chlastají každý den, protože jinak by tohle všechno nemohli vydržet. I já jsem objímala chvilku záchodovou mísu, ale až ráno. A už nikdy nechci.

Cesta vlakem byla opravdu strašná, protože mi ještě nebylo nějak dobře. Museli jsme s Jamesem hlídat vlak, ale naštěstí to nebylo nějak hrozné, protože většina lidí minulou noc také oslavovala, takže skoro všichni spali.

Koukala jsem se z okna a prohlížela si mizející Bradavice a Prasinky. Bradavice jsou fascinující, nikdy jsem snad neviděla nic úžasnějšího. Ani se to nedá popsat. Měla jsem sto chutí vylézt z vlaku a vrátit se, ale věděla jsem, že je to blbost. Musím se smířit s tím, že teď začíná nový život.

Na nástupišti na mě čekala mamka i taťka i můj malý bráška. Sice nechápu, proč ho sem vzali, ale byla jsem ráda, že ho vidím.

„Musíme se nějak dohodnout, abychom někam společně vyrazili,“ řekla jsem směrem ke všem svým kamarádům.

„Jasně, někam vyrazíme. Pošlete někdo sovu a nějak se domluvíme. My už s bráchou musíme jít nebo se naši zblázní,“ odpověděla Kate a objala mě, potom i Ginny. Na Jamese se jen usmála a Martinovi dala pusu. Brian se taky rozloučil a společně odešli.

„Já budu muset taky jít,“ řekla jsem a rozloučila se se všemi. S Jamesem jsem se loučila trošku déle, i když vím, že se brzo uvidíme.

Potom jsem odešla za našima.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je.

„Ahoj, jdeme?“ zeptala se máma.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem a prošla přepážkou.

 

 

33. kapitola                                                                          Pokračování: Nový Svět

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-))

(Daze, 23. 9. 2007 18:59)

Dočetla jsem další tvou skvělou povídku a musím říct, že mě uchvátila. Byla úžasná. Přijde mi, že píšeš hrozně lehce a samozřejmě a rozhodně píšeš čtivě. Navíc jsem si v poslední době oblíbila povídky o "nové generaci". Tedy já si oblíbila HP povídky snad o všem:-). Ale takovýhle moc není. Ať už mluvím o kvalitě nebo námětu. Líbí se mi jak se děti vypořádávají i s problémy rodičů a jak se v nich mísí jejich vlastnosti. Prostě úžasná povídka:-) I když si myslím, že vztah Rona, Hermiony a Harryho si zasloužil trochu víc místa, ale na druhou stranu to bylo psané z pohledu Anny. Moc se mi líbila:-)



 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA