Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. kapitola - Primuska

5. 6. 2007

Cože?“

„Že ty a tvoje mamka a tvůj táta spíte tady v tomhle domě,“ vysvětlil mi jak pro blbí.

„To jsem pochopila, ale proč?“

„Tak na to se mě nepte. Juliet už spí?“

„Před chvílí usnula,“ řekla jsem a šla dolu do obývacího pokoje.

„Počkej, to se chceš dole nudit s rodičema?“ zavolal na mě.

„A co chceš jako dělat?“

„To nevím, ale skoro všechno je lepší než poslouchat, co si povídají.“

„To máš pravdu. A co chceš tedy dělat?“

„Pojď ven.“

„Vždyť tam bude za chvíli určitě pršet.“

„A to vadí?“

„No jestli bude bouřka, tak jo.“

„Ty se bojíš bouřky?“

„Ne, jenom nechci, aby mě srazil blesk.“ Bojím se, ale jenom malinko.

„Pochybuju, že by tě srazil blesk. Když bude bouřka, tak půjdeme zpátky.“

„Přísaháš?“

„Přísahám.“

„Tak jdeme,“ řekla jsem a šla do haly.

Šli jsme k tomu jezírku, co mi ukazoval asi před pěti dny. Stmívalo se, ale u jezírka to vypadalo, jakoby byla skoro tma. Bylo zataženo, ale zatím nepršelo. Sedli jsme si na zem. Ještěže mám tmavý kalhoty, pomyslela jsem si.

„Co jste celou dobu dělaly s Juliet?“ zeptal se.

„Chtěla asi po stopadesáté vyprávět o Bradavicích a potom jsme se bavily skoro o všem. Čekala jsem, že se budu nudit, ale celkem to šlo.“

„Juliet se mě ptá každý den na Bradavice a poslední dobou i na tebe.“

„A na co se tě ptá?“

„Nejprve se ptala, co jsme vám dělali za naschvály, a posledních pět dní se ptá, co jsme tady dělali, tedy spíše proč jsme se líbali.“

„Tak na to se mě ptala taky.“

„A co jsi jí na to řekla?“

„No, že se k tomu nebudu vracet a že je to jenom mezi mnou a tebou. A co jí na to říkáš ty?“

„Ať se nestará, že to není její věc.“

„A to mi chceš říct, že už jí to nezajímá?“

„Zajímá, ale dostává pořád stejnou odpověď.“

„A myslíš si, že jí to omrzí?“

„Ne, ona se bude tak dlouho do všeho šťourat, dokud to nezjistí.“ Jakmile to řekl, spadla na mě dešťová kapka.

„Začíná pršet, jdeme zpátky,“ řekla jsem a vstala.

„Ne, budeme tady.“

„Slíbil jsi, že když bude pršet, vrátíme se.“

„To jsem neslíbil, slíbil jsem, že když bude bouřka, tak se vrátíme,“ řekl a zdůraznil slovo bouřka.

„Ale já nechci zmoknout.“

„To máš smůlu, protože já tě nepustím,“ řekl, chytil mě za ruku a přitáhnul si mě k sobě

Už se rozpršelo víc, ale byla to jen taková letní sprška. Po obličeji mi stékaly kapičky vody. Dřív by mě nikdy nenapadlo, že bych byla ráda být někde s Potterem. Za ten měsíc se toho ale hodně změnilo. Už bych nemohla říct, že ho nenávidím, protože teď už to není pravda. Jinak vše zůstalo při starém, skoro.

Stáli jsme tam a nechali, ať na nás prší. Sice bych byla radši v suchu, ale to mi nebylo umožněno. Nic jsme neříkali a jen se na sebe koukali. Vypadal divně, když zmoknul, protože teď mu nelítali vlasy okolo hlavy, ale hezky mu drželi a po sto letech poslouchaly. Díval se mi přímo do očí. Nevím, co tím sledoval, ale mě to znervózňovalo. Vzdálenost mezi námi se stále zkracovala. Sice to bylo pomalu, ale zkracovala se. Byli jsme od sebe tak blízko, že jsme se políbili. Pršelo a my se líbali, připadala jsem si jako v tom nějakým trapným dívčím románu. Přesto se mi to hrozně líbilo.

Snad poprvé to bylo něžné a já si to opravdu užívala. Trochu jsem se k němu přitáhla a rukou mu zajela do vlasů. Na chvíli jsme přestali a zhluboka dýchali. Potom mi ale zvedl rukou bradu. Jen chvilku se na mě díval a hned mě zase lačně políbil. Obtočil mi ruce okolo pasu a přimáčkl mě blíž k sobě. Nechala jsem si to líbit.

Líbali jsme se hodnou chvíli, když se naše rty zase oddělily a opřeli jsme se o sebe čely. Byla jsem celá mokrá, ale bylo mi to úplně jedno. Nechtěla jsem odejít.

Po chvíli se rty přesunul k mojí čelisti a začal slíbávat kapky deště, které mi zůstaly na kůži. Rukou mi odsunul jeden culík a přesunul se k uchu. Rukama jsem mu běhala po těla a byla ráda, že je mokrý, protože jsem i přes tričko mohla cítit vše, co schovávalo.

„Ach, Jamesi,“ vzdychla jsem šťastně a užívala si, jak mi laská krk.

To, že jsem ho oslovila křestním jménem, ho překvapilo. Vzhlédl. A potom řekl něco, co jsem fakt nečekala. „Do hajzlu.“

Byl celý ztuhlý a vůbec se nehýbal.

„Co se děje?“ zeptala jsem se potichu a trochu vystrašeně.

Neodpověděl, a tak jsem otočila hlavu. To, co jsem viděla, mi málem vyrazilo dech. Za mnou stáli naši a Potterovi. Zatřepala jsem hlavou, jestli náhodou nemám halucinaci. Ne, pořád tam stáli. Otočila jsem se zpátky k Potterovi, který mi pohled opětoval, ale nic neřekl. Když jsem se zase otočila, rodičové odcházeli.

„Je to sen?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Ne,“ zakroutil hlavou. „Byli tady.“

Vytrhla jsem se z jeho obětí. „To budou kecy.“

„Jo, to budou.“

„Nedávno jsem mamce říkala, že tě nenávidím, a teď mě viděla, jak se s tebou líbám a bůhví co ještě.“

„Nenávidíš mě?“

Na chvíli jsem se zamyslela, i když už jsem dávno znala odpověď. „Už ne.“

Široce se usmál, vypadalo to, že jsem mu udělala radost. Sedla jsem si na mokrou zem a dívala se, jak ještě několik kapek padá do jezírka. Potter se posadil vedle mě a objal mě. Nic jsem nenamítala, ne potom, co všechno se mezi námi stalo. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a byla ráda, že alespoň něco mě hřeje.

Povídali jsme si o všem a o ničem. Taky jsme se bavili o tom, co budou říkat naši, až se vrátíme. Docela jsem se bavila, i když jsem byla celá promoklá. Zpátky jsme se vrátili asi okolo jedenácté. Vysušili jsme si oblečení a vydali se nahoru. Naštěstí jsme nikoho nepotkali, takže se nikdo na nic nevyptával.

Šli jsme do Potterova pokoje, protože se nám nechtělo ještě spát. Byla jsem překvapená, že mě tam vzal. Čekala jsem, že tam bude mít bordel, ale byla jsem mile překvapená. Pořádek tam sice taky nebyl, ale dalo se tam chodit, a to je hlavní. Sedla jsem si do křesla a rozhlídla se. Nevypadalo to tady jako u Juliet, vlastně bylo by opravdu divný, kdyby ano. Skoro všude byly plakáty famfrpálových družstev. Na poličce měl asi tři fotky. Na všech byl on s Weasleym a s Johnsonem. Blbě se na nás smáli a mávali. Všechno, co bylo z látky, bylo modré nebo červené, všechen nábytek byl ze dřeva a zbytek, no to by bylo nadlouho.

Sedl si, spíše si lehl, na postel a prohlížel si mě.

„Proč se na mě díváš, jako bys mě viděl poprvé v životě?“ zeptala jsem se ho.

„Víš, že mě nikdy nenapadlo, že zrovna ty budeš u mě v pokoji?“

„To ti věřím. Mě by taky v životě nenapadlo, že se tě dotknu jinak než, že bych ti dala facku,“ usmála jsem se.

„Tak radši zůstaň u toho, že se se mnou budeš líbat.“

„Zůstanu, alespoň mě nebolet ruka.“

Panebože, co to kecám? Alespoň mě nebude bolet ruka, tak to mě podržte. Jestli řeknu další takovouhle debilitu, tak se snad půjdu oběsit.

Usmál se, vstal z postele a vytáhl mě z křesla. Věděla jsem, co bude následovat, a vůbec mi to nevadilo.

Zbytek noci jsme proleželi v jeho posteli a střídavě se líbali a povídali si. Dobře, spíš jsme se líbali, ale přísahám, že to bylo všechno.

Probudila jsem se a nevěděla, kde jsem. Byla jsem v nějakým pokoji, který jsem dříve neviděla. Byla tu jen skříň a postel, na které jsem ležela. Vůbec si nepamatuju, jak jsem se sem dostala. Vždyť jsem byla naposledy u Pottera v pokoji. Přestala jsem to řešit a šla se umýt.

Měla jsem štěstí, že hned u pokoje byla koupelna. Osprchovala jsem se a šla se podívat dolu, jestli tam někdo není. Jak jsem vyšla z pokoje, vyšel i Potter.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě s úsměvem.

„Dobré, jak jsem se dostala z tvého pokoje?“

„Usnula jsi u mě, tak jsem tě odnesl do vedlejšího pokoje.“

„Díky,“ řekla jsem, trochu se usmála a šla dolu.

Potter šel hned za mnou. Otevřela jsem dveře do jídelny. Seděla tam paní Potterová a mamka. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je teprve půl osmé. Já jsem asi cvok, když o prázdninách stávám tak brzo, ale co se dá dělat, teď už neusnu.

„Dobré ráno,“ pozdravili jsme s Potterem nastejno.

„Dobré ráno, jak jste se vyspali?“ zeptala se paní Potterová.

„Dobře,“ řekla jsem.

„Šlo to, ale už jsem se vyspal lépe,“ odpověděl Potter a posadil se ke stolu.

Sedla jsem si vedle mamky, která na mě trapně mrkla. Ještěže jsme nebyly samy, to by byl výslech. Vzala jsem si čaj a topinku s marmeládou. Jedla jsem a nevnímala okolí, protože jsem ještě skoro spala. Ani jsem si nevšimla, že přišla Juliet. Ta mě dokonale probudila, protože mi začala mávat okolo obličeje tak dlouho, dokud jsem se jí nezačala věnovat. Asi do deseti minut přišel i táta a pan Potter.

Dosnídali jsme a rozloučili se. Juliet mě přemlouvala, abych zase někdy přišla. Vymluvila jsem se, že přijedou holky a to byla pravda. Nechtěla jsem jí totiž zase vyprávět o Bradavicích, nechápu, jak jí to může bavit.

Konečně ze mě Juliet slezla a my se přemístili domů. Objevila jsem se v naší hale. Chtěla jsem jít nahoru se převléct, ale zastavila mě naše domácí skřítka Clia. Alespoň to nebyli rodiče.

„Slečno Anno, máte tady tři dopisy,“ řekla a podávala mi do ruky tři obálky.

„Od koho jsou?“ zeptala jsem se, abych některé nemusela otvírat.

„Jeden je z Bradavic, ten další je od slečny Ginny Thomasové a ten třetí je od slečny Kate Johnsonové.“

„Děkuju ti, Clio, můžeš jít,“ řekla jsem a sama odešla nahoru.

Nejprve jsem se převlíkla a potom jsem začala otevírat dopisy. Nejprve jsem otevřela dopisy od holek, Bradavické dopisy si vždycky nechávám na konec.

Holky psaly, jak se těší do Bradavic a že až přijedou k nám tak budeme vymýšlet pomsty Potterovi a spol. No psaly to samý jako vždy.

Potom jsem otevřela dopis z Bradavic, jakmile jsem ho rozlepila, tak z něj vypadl odznak Primuse.

Cože? Já a primuska? Tak to mě podržte.

 

 

 

14. kapitola                                                                                             16. kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Arcona, 5. 6. 2007 21:42)

skvělí :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA